„Člověk v tísni disponuje z části penězi daňových poplatníků, kteří
daně neplatí dobrovolně, ale pod pohrůžkou sankcí ze zákona. Tyto
peníze pan Pánek a jemu podobní používají ke zvyšování vlastního
pocitu ušlechtilosti a k ovlivňování politiky.
Co se týká „dobročinnosti“, tak jejich činnost je stejná, jako když
ministr Petříček tančil s oštěpem v ruce a chlubil se, kolik přivezl do
Afriky peněz na zlepšení životní úrovně Afričanů. To je sice moc
hezké, ale ve skutečnosti tam ministr Petříček nepřivezl ani korunu –
tedy myslím; ani korunu ze svého. Všechno, co tam tak pyšně
rozhazoval, byly peníze českých truhlářů, zedníků, zámečníků,
prodavaček, architektů a dalších lidí, co pracují a platí daně. A když
se, pod pohrůžkou sankcí, seberou peníze českým truhlářům,
zedníkům a prodavačkám, tak bych pokládal za přirozené a
spravedlivé, aby ty peníze byly použity na zvýšení životní úrovně
českých truhlářů, zedníků a prodavaček, nikoli na zvýšení životní
úrovně Afričanů.
Člověk v tísni a zjevně i někteří v ČSSD to ale vidí jinak. Ty naši lidé
zajímají jen jako zdroje peněz, které se mají vyždímat, rozdat všude
možně po světě a s ušlechtilým a starostlivým výrazem ve tváři se u
toho vyfotit. Až lidé jako Pánek nebo Petříček prodají veškerý svůj
majetek a utržené peníze rozdají v Africe, tak jim možná začnu jejich
dobrosesterské řeči věřit. Do té doby ale ani omylem. Nikomu nechci
bránit, aby se dojímal nad osudy Afričanů, Afghánců, Arabů a já
nevím koho všeho ještě. Ať to ale dělá za vlastní peníze. Mě zase
mnohem víc dojímají osudy Čechů, Moravanů, Slezanů a třeba lidí ve
Šluknovském výběžku, kde klekla nemocnice, ale také všech dalších
Evropanů.
Když vidím, jak si u nás mladí lidé nemohou založit rodinu, protože
nemají šanci pořídit si bydlení, i když pracují, jak mohou. Když vidím,
jak si v pětadvaceti berou hypotéky, které budou splácet do konce
života a po celou tu dobu se budou bát, aby neonemocněli, nebo
nepřišli o práci a jejich dům nebo byt nepropadl bance. Když vidím,
jak z toho stresu užívají prášky na uklidnění, na které si ještě musí
doplácet, přestože řádně platí zdravotní pojištění. Když vidím rodiče
těchto dětí, jak by jim rádi pomohli, ale nemají jak. Když vidím hádat
se rodiny ze stresu z exekuce, když vidím naše ženy a dívky, které
místo toho, aby vychovávaly své děti, klopýtají do práce ne proto, že
dělají kariéru, ale proto, že jejich mužovi stát bere polovinu peněz, co
vydělá, a ony tu polovinu musí vydělat zpátky někde za kasou v
korporátním supermarketu. Když vidím naše lidi bez domova, když
vidím naše nemocné, kterým nejsme schopni zajistit léčbu…
A když pak vidím, jak tyhle vystresovaní pracující a vymírající
Evropany někdo do nekonečna ždímá, aby poslal jejich peníze rychle
se množícím Afričanům, nebo je bez výsledku rozdal na neefektivních
dávkách, tak je mi z jedné strany strašně smutno a z druhé strany
mám obrovský vztek. Tohle, že má být charita? Ne, to je vykořisťování
a genocida“.
Pamatujte na to,
až budou chtít zase někomu přispět na charitu!!!